Bořiči mýtů, tentokrát na téma postižení

Kdo čeká dva zrzavé vousáče, kteří vyhazují do vzduchu auta a ničí figurínu, má smůlu. Dnes musíte vzít za vděk mou přítomností. Dnes zkusím vyvrátit domněnky, se kterými se potkávám snad každý den. Dokonce s nimi mám stejně jako oni 20 let zkušeností. Jste na ně zvědaví?

„Medicína už pokročila tak daleko, že již prakticky neexistuje zdravý člověk…“ Sama pravdivost tohoto citátu potvrzuji měrou vrchovatou. Rozhodně se tu ale nehodlám zpovídat a stejně tak nemám v úmyslu ani zveřejňovat příběhy těch, kteří jsou na tom daleko hůř než já. Klidně bych to udělat mohla, ale proč? Ráda bych se na to, co jim život krom určitých omezení přináší, podívala trošku z jiného úhlu. 

Někteří lidé sice řadí na jednu z prvních příček svého žebříčku hodnot toleranci, ačkoliv svým jednáním často dokazují opak. Každý z nás má v životě svoje limity, které by dotyční klidně mohli považovat právě za handicap, takže se tenhle článek týká v širším slova smyslu nás všech. Pojďme tedy zkusit změnit některé zažité a často pod kůži zažrané předsudky.

Ale on přece nemocný…

V některých rodinách se kolem tatínka chodí po špičkách a „něžnější polovička se od „pána tvorstva“ klidně nechá zmlátit, protože „on je prostě přepracovaný“. Dobrá, teď jsem uvedla trochu extrémní případ nesouvisející s tématem. Učinila jsem tak úmyslně pro zdůraznění vážnosti tohoto problému. Takovéto prostředí ale může vyvolat u dítěte domněnku, že pokud se mu stane nějaký zdravotní (nebo i jiný) malér, pak mu zákonitě všechno bude procházet. Samozřejmě nebude a ani by nemělo. Tím, že uděláme za druhého něco, co by zvládl sám, ho nejen svým způsobem ponížíme, ale i navykneme jisté pohodlnosti.   

Někoho si najít = Mission Impossible   

Dobrá, zrovna tohle se zčásti zakládá na pravdě. Kdo se potýká se závažnějším problémem, má opravdu při navazování vztahů složitější. A těm, kdo někoho takového odmítnou, to mnohdy ani nelze mít za zlé. Když už se ale poštěstí, existuje zpravidla velká šance, že taková láska bude skutečně upřímná. Někomu, kdo ze zoufalství shání prakticky kohokoliv a hned, by postižený člověk jednoduše „nestál za tu námahu“. S tím souvisejí i určitá omezení třeba co do sportovních a jiných aktivit. I tady nezbývá než mít na paměti, že s dyskalkulií se sice asi matematicko-fyzikální fakulta vystudovat nedá, ale třeba na uměleckém poli se už meze nekladou. 

Sex je jenom pro mladé, krásné a zdravé

Jako lavina se na nás odevšad valí nahota. Jedna moje učitelka s nadsázkou prohlásila, že na jisté televizní stanici se souloží ráno, v poledne, odpoledne, večer i v noci, zatímco na jiné každých pět minut. V drtivé většina jsou hlavní aktéři postelového divadélka úžasně vymodelovaní, tváří se co nejefektněji a dle ustáleného filmového klišé se budí dámy krásně upravené. No nedivme se pak, že tomuhle dojmu může minimálně do zahájení vlastního sexuálního života podléhat většina puberťáků. U někoho dokonce přetrvá až do dospělosti a třeba mu může způsobit problémy v podobě chronicky sníženého sebevědomí. A víte co? Já se klidně leknu sama sebe v zrcadle, ale v posteli na takovýto „kulturní šok“ stoprocentně zapomenu.

Všichni musí myslet stejně jako já

A tohle je zase hlavní paradox zdravotníků nebo sociálních pracovníků. Vidíme před sebou spoustu různě postižených. Když se mám vrátit k předchozímu nepochybně velmi zajímavému tématu, nepřijde nám nic divného, že nevidomý kluk žije se svojí partnerkou upoutanou na vozík se vším všudy. Toto veliké tabu se snaží nabourat například belgický film Hasta la vista. Ovšem jsem si plně vědomá, že stejně osobní náboj jako pro mě jistě pro drtivou většinu z vás mít nebude. I přes tuto skutečnost však přeji příjemný divácký zážitek.