Po delší době jsem opět navštívila Pardubice, a to s nepříliš lákavou vidinou vyřizování administrativy. Jako obvykle mě čekala dvacetiminutová procházka po Třídě míru. A to bych nebyla ženská, aby mi sem tam očko neujelo a neprohlížela si zboží ve výlohách. Oblečení, elektro, knihy… Přitom však dobře vím, že uspokojím právě jen oči a radost si neudělám. Obvykle totiž u sebe jaksi nemám patřičný obnos a můj účet taky zeje prázdnotou. Podobně jako tentokrát, kdy mi obsah peněženky stačí akorát na nákup večeře.
Nic moc mi vlastně neschází. Střechu nad hlavou nezatěžuje hypotéka, pár pěkných hadříků ve skříni taky mám a ani ten buřtguláš nevařím jen proto, že patří mezi nejlevnější jídla. Dokola si opakuju větu, která zní už jako klišé: „Však to nejdůležitější, co se koupit nedá, ti taky v určité míře bylo dopřáno…“ Něco mi tu ale stejně nesedí. Proč se i přesto občas dostaví ten nepříjemný pocit, že jsem „prostě socka“ ?
„Jů, ty máš novej mobil, ukááá!“ Vytahování v tom nejkřiklavějším slova smyslu možná zůstává za branami základních nebo středních škol. To ale neznamená, že se později úplně vytratí. Autíčka totiž vystřídají o nějakých patnáct let později třeba herní notebooky nebo skutečná vozítka. Z domečku pro panenky se stane opravdová vila se zahradou a bazénem, v ní paní domu precizně namalovaná, s dokonale vyladěným outfitem. Nebo taky ne…
Lépe řečeno, ve většině případů ne. Zkrátka proto, že dotyčná osoba nemá patřičné finance a je jedno, jestli studuje, pracuje nebo pobírá důchod. Proč si ale pro jednou nepůjčit a vytouženou věc si nepořídit? Jak lehce se dá podlehnout. Zvlášť, když vidíme ty, kteří na to podle nás mají, a často podléháme pocitu závisti. Tím spíš, když máte přímo v rodině někoho, kdo je velmi štědře finančně podporovaný. Podotýkám, že nikdy neabsolvoval ani si nehledal žádnou brigádu a přesto by mohl mít po čem by jen zatoužil. Na co se však omezovat a taky si jednou nedopřát ten luxus? Vždyť stačí kolikrát jen vytočit číslo a sjednat si finanční injekci. Právě takhle však může začít průšvih někdy i na zbytek života. Takový úvěr totiž může dobře posloužit třeba někomu, kdo rozjíždí podnikání, ale uškodit tomu, kdo se z rozmaru rozhodne koupit si plazmu s úhlopříčkou přes půlku pokoje.
Najednou je mi jasné, proč finance bývají nejčastějším důvodem rodinných konfliktů a dokonce představují jednu z hlavních příčin rozpadu mnoha vztahů. Když už se nejedná o dluhy, pak to bývá naopak chorobné lakomství nebo hádky ohledně dědictví. Často se pak stává, že se podobné rozpory opakují po několik generací, protože vztah k penězům je daný do velké míry výchovou. Takovou chybu tím pádem není těžké nevědomky zopakovat, případně se přiklonit k opačnému, ale stejně nebezpečnému extrému.
Jak symbolické, že mě z těchto neveselých myšlenek většinou vytrhne přítel. Podle jisté reklamy, také s finanční tématikou, k nezaplacení. Možná by jen stačilo vážit si víc lidí a věcí, na kterých nám záleží. Vím, že je to klišé, ale pokud si to včas neuvědomíme, nepřijdeme svojí blbostí jenom o peníze, ale i o mnohem víc.
