Nic moc mi vlastně neschází. Střechu nad hlavou nezatěžuje hypotéka, pár pěkných hadříků ve skříni taky mám a ani ten buřtguláš nevařím jen proto, že patří mezi nejlevnější jídla. Dokola si opakuju větu, která zní už jako klišé: „Však to nejdůležitější, co se koupit nedá, ti taky v určité míře bylo dopřáno...“ Něco mi tu ale stejně nesedí. Proč se i přesto občas dostaví ten nepříjemný pocit, že jsem „prostě socka“ ?
„Jů, ty máš novej mobil, ukááá!“ Vytahování v tom nejkřiklavějším slova smyslu možná zůstává za branami základních nebo středních škol. To ale neznamená, že se později úplně vytratí. Autíčka totiž vystřídají o nějakých patnáct let později třeba herní notebooky nebo skutečná vozítka. Z domečku pro panenky se stane opravdová vila se zahradou a bazénem, v ní paní domu precizně namalovaná, s dokonale vyladěným outfitem. Nebo taky ne...
Lépe řečeno, ve většině případů ne. Zkrátka proto, že dotyčná osoba nemá patřičné finance a je jedno, jestli studuje, pracuje nebo pobírá důchod. Proč si ale pro jednou nepůjčit a vytouženou věc si nepořídit? Jak lehce se dá podlehnout. Zvlášť, když vidíme ty, kteří na to podle nás mají, a často podléháme pocitu závisti. Tím spíš, když máte přímo v rodině někoho, kdo je velmi štědře finančně podporovaný. Podotýkám, že nikdy neabsolvoval ani si nehledal žádnou brigádu a přesto by mohl mít po čem by jen zatoužil. Na co se však omezovat a taky si jednou nedopřát ten luxus? Vždyť stačí kolikrát jen vytočit číslo a sjednat si finanční injekci. Právě takhle však může začít průšvih někdy i na zbytek života. Takový úvěr totiž může dobře posloužit třeba někomu, kdo rozjíždí podnikání, ale uškodit tomu, kdo se z rozmaru rozhodne koupit si plazmu s úhlopříčkou přes půlku pokoje.
Najednou je mi jasné, proč finance bývají nejčastějším důvodem rodinných konfliktů a dokonce představují jednu z hlavních příčin rozpadu mnoha vztahů. Když už se nejedná o dluhy, pak to bývá naopak chorobné lakomství nebo hádky ohledně dědictví. Často se pak stává, že se podobné rozpory opakují po několik generací, protože vztah k penězům je daný do velké míry výchovou. Takovou chybu tím pádem není těžké nevědomky zopakovat, případně se přiklonit k opačnému, ale stejně nebezpečnému extrému.
Jak symbolické, že mě z těchto neveselých myšlenek většinou vytrhne přítel. Podle jisté reklamy, také s finanční tématikou, k nezaplacení. Možná by jen stačilo vážit si víc lidí a věcí, na kterých nám záleží. Vím, že je to klišé, ale pokud si to včas neuvědomíme, nepřijdeme svojí blbostí jenom o peníze, ale i o mnohem víc.