Musím se přiznat, že patřím k těm, o kterých platí, že člověk zasvěcený do tajů zdravotnictví bývá nejhorším pacientem. Sem tam však lékaře musí navštívit každý. Asi nejméně příjemné pak pro spoustu lidí bývá čekání. Když jsem se nedávno vypravila na preventivní prohlídku, měla jsem ale celkem štěstí.
V čekárně neseděl nikdo a na chvíli jsem zaváhala, jestli vůbec paní doktorka ordinuje. Asi po pěti minutách pak vešla paní ve středních letech. „Slečno, je tam vevnitř někdo?“ „Nevím. Sedím tu jen asi 10 minut. Tak snad sestřička vyjde.“ Ceduli s nápisem NEKLEPAT raději respektuji, protože si nechci zbytečně dělat násilí. „A víte co, já zaťukám. Kdyžtak to bude na mě…“ A co myslíte? Sestra po několika vteřinách otevřela a dotyčnou neokřikla. Naopak jí žádanku, pro kterou si ona dáma přišla, vydala s úsměvem a i drobný problém se povedlo vyřešit bez problémů.
Podobný zážitek už tady na blogu někdo zřejmě popisoval. A nutno říci, že tu opravdu nejde jen o dilema zariskovat případné (a nutno říct, že oprávněné) vynadání nebo se připravit o čas. Otázku si proto položme šířeji: Co po nás společnost chce? Poslušnost? Ostré lokty? Obojí?
Vraťme se ale na chvíli zpět k mému vyprávění. Asi bych si význam této příhody ani neuvědomila, kdyby se mi něco podobného už nestalo. Například při sjednávání praxe mi bylo řečeno, že se mám ozvat v době, která se mi zdála jako vhodná a poskytovala dostatečnou časovou rezervu. Dodržela jsem instrukce, ale přišla zamítavá odpověď. Jednoho dne jsem se pak spolužačky zeptala, kam že to vlastně půjde ona. Když pak řekla, že tam, kam jsem původně měla mít namířeno já, zeptala jsem se jí, kdy vedoucí kontaktovala. Tušíte správně, že k tomu došlo mnohem dříve.
Jeden z mých bývalých vyučujících by dotyčnou nejspíš vynesl v zubech a ihned by se jí zeptal, co si to dovoluje, že se přece na něčem dohodli. . A i kdyby se tak nestalo, nejspíš by pozdější spolupráce neprobíhala hladce. Mimo to mohla mít daná lhůta svoje opodstatnění. Nešlo by nic namítat, protože by měl pravdu a respektovat pokyny představuje důležitou sociální dovednost. Přesněji řečeno, když druhá strana pravidla také ctí, na což jsme se v případě našeho třídního i při všem tom chaosu mohli spolehnout. Protože jsme tuto záruku měli, takováto disciplína nás i chránila.
Někdy však tento přístup může přivádět člověka k pasivitě. Vědět přesně, co mám udělat, může pro někoho znamenat, že víc se zkrátka snažit nemusí. To se může ukázat jako problém třeba při hledání zaměstnání. Bohužel ale k úspěchu většinou nestačí nechat se zaevidovat na Úřadu práce a plnit podmínky. A pokud někdo považuje takovéto lidi jenom za lenochy na dávkách, pak má pravdu asi tak z poloviny. Někteří jsou totiž do jisté míry zastrašení.
Každopádně věřím, že v případě správné výchovy, trochy sociální inteligence a nasbíráním zkušeností dojde k vytříbení citu pro situaci. To si pak v klidu dovolím zaťukat na dveře s takovou samozřejmostí, jako to dělá jistá postava z mého oblíbeného seriálu.
