„No, ahoj Honzo, co se děje?“ „Hele velikej průser! Něco je s autem. Museli jsme ho nechat odtáhnout do servisu, asi budem muset domů vlakem…“ „No teda to je bezvadný, kolik to asi bude stát?“ „Ha ha, víš co je dneska za den? Ne, už jsme na cestě a všechno je v pohodě…“
Přiznejte se, kdo dnes někoho napálil? Přestože můj drahý bráška má svůj specifický styl humoru a tuhle příležitost k žertíkům nevynechá, stejně se většinou kvůli nepozornosti chytneme. Koneckonců, zrovna tento rok počasí datu jaksi neodpovídá a navíc pondělí velikonoční připadlo právě na první dubnový den. Ale když jsem se rozmýšlela o čem dneska psát, nakonec volba padla na téma legrace na účet druhých (a nejen aprílová).
Popravdě, někteří o mně tvrdí, že právě nadhled a smysl pro humor tak trochu postrádám. Tento názor doufám příliš nepotvrzuji, ale ani nevyvracím. Lépe řečeno, četné vtípky na moji osobu poberu spíš podle situace a hlavně podle dotyčného „vtipálka“.
Jedním takovým je třeba můj spolužák Luděk, který by mě „hodil do batohu jako kapesní nápovědu“ nebo jeden z mých nevlastních příbuzných. Konkrétně strejda Jarda, o kterém jsem se už koneckonců zmiňovala v článku Bojím dědy, bojím!. Někdy mi připadá až pozoruhodné, jak přesně umí odhadnout situaci a patřičně ji glosovat. Proto bývají jeho narážky dost často dobře mířené. Raději se tu ani nebudu zmiňovat o tom, jaké moudro pronesl, když jsem se seznámila se svým nynějším přítelem. A troufám si říct, že v tomto případě těžko mohl tušit, jak dokonale se mu povedlo trefit do černého. Přestože se jednalo o komentář, který bych u kohokoliv jiného hodnotila jako oplzlý a nevhodný, u něj se s podobnými řečmi už dopředu počítá.
U těchto dvou jmenovaných se sice jedná o trochu drsnější hlášky, ale oba vědí, že se jim sama ráda zasměju. Především totiž nemají za cíl mě ponížit. Do této chvíle je všechno v pořádku. Problém začíná, když už vtípky na účet druhého tak příjemné nejsou. Ještě pořád ale nemusí dojít k nedorozumění, když se povede dát vhodnou formou najevo, že tohle už bylo trošku moc. A věřte tomu, že prosba o ukončení takového dobírání má s nedostatkem smyslu pro humor většinou společného pramálo.
Ale když už je ten apríl, nenecháme nachytávky určené pro dnešek jen tak o hladu. Brácha nebyl jediný, kdo mi dneska nahnal strach. Zítřek bych měla strávit především plněním jiných než školních povinností, čemuž jsem přizpůsobila svůj program. Když mi bylo řečeno, že ale na tříhodinový seminář muset budu, vyděsila jsem se. „A sakra to je blbý. Hm, budu si muset do toho důchoďáku zajít za tou vedoucí jindy a k doktorce zavolám taky později…“ „Neboj, to zvládneš, protože ses chytila!“
Já se naopak musím přiznat, že jsem tentokrát na nikoho nic nevymyslela. Moje zkušenost z poseldní doby mi totiž říká, že to o čem jen žertuju se někdy až s děsivou rychlostí stává pravdou. BAZINGA!
