Stánky s věnci a květinami. Přeplněné parkoviště vedle hřbitova. Sychravé počasí ne nadarmo nazývané podle onoho dne právě dušičkové. Tak takhle uctíváme památku těch, kteří už nejsou mezi námi.
Smrt představuje asi největší tabu v naší současné kultuře. Bylo by plýtvání slov omílat onu známou pravdu, že jsme si zvykli dělat jako by existovala jen za zavřenými dveřmi. Možná se zdá, že ubývá takových, kteří jsou schopní ubránit se strkání hlavy do písku. Nechme to však být, protože k takovému jednání můžou mít důvody, které znám na vlastní kůži.
Strachem z umírání se zabýval už Epikuros, který ho označil za jednu ze dvou příčin lidské strasti. Do jisté míry pak nabídl východisko. „Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my.“ A právě moment, kdy máme pohlédnout do tváře člověku v posledních vteřinách jeho života představuje chvíli, která se do této teorie nehodí. Jak známo, člověk je tvor pohodlný a nepříjemným prožitkům se rád vyhne. Někdy ale bohužel z různých důvodů i vyhnout musí. Lépe řečeno, u onoho okamžiku být nemůže, přestože byl připravený blízkého na konci pozemské cesty doprovázet. V druhém případě se nedá dělat vůbec nic. Žijeme ve městech a dojíždíme do školy nebo práce často i desítky kilometrů, zatímco naši předkové měli skromné stavení a k živobytí jim stačilo malé hospodářství.
Shodou okolností jsem nedávno viděla emocemi doslova nabitou divadelní hru Oskar a růžová paní, jehož hlavním tématem bylo právě umírání a smrt. Zážitek ještě umocnil fakt, že jsem toto představení shlédla v kostele. Okamžitě mi došlo, proč jistý můj kolega bloger neodolal a šel se na něj podívat potřetí, přičemž se o něm dvakrát zmínil ve svých článcích na konkurenčním webu. Každopádně nehodlám prozrazovat děj a místo toho vřele doporučuji všem Východočechům, aby se zašli 18.12. podívat do Divadla Drak.
To už jsem ale trochu odbočila od tématu, které mě původně přimělo psát. I vám, milí čtenáři položím řečnickou otázku: „Byli jste také zapálit svíčku za své nejbližší? Pokud ano, co vás ke hrobu případně rozptylové loučce dovedlo?“ Když jsem se zeptala nahlas, dočkala jsem se většinou záporné odpovědi. Naplno pak říkám, že nikoho z nich neodsuzuji, možná spíš naopak.
Protože dotyčné osoby znám natolik, abych na položení takového dotazu sebrala dost odvahy, vím, že jejich důvody jsou stejné nebo podobné jako moje. Opravdu si nemyslím, že bych v sobě neměla ani trochu úcty například prarodičům z matčiny strany. K tomu, abych si zvlášť na babičku vzpomněla, stačí skutečně málo. Rozhodně se mi však tyhle „instantní vzpomínky“ nevybavily třeba minulý rok, když jsme s rodinou po náročném pracovním pondělku chvátali s věncem a lucerničkou na druhý konec města, jen „abychom to stihli ještě za světla“. Za to mi dodržení tradice vážně nestojí.
Každý jsme jiný. Je jen dobře, pokud někdo vítá dušičky skutečně jako příležitost, jak věnovat chvíli těm, kteří se navždy zapsali do jeho srdce a v něm žijí dál. Tak by to také mělo zůstat a ne jen z nutnosti dodržovat tradici. Tím víc pak hrozí, že si generace po nás na přelomu října a listopadu vzpomenou jen na americkou komerční podobu tohoto svátku - Halloween.
