Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Což takhle audience, princi?

4. 08. 2012 2:23:15
Přijde pán do zverimexu s úmyslem pořídit mluvícího papouška. Prodavačka mu povídá: „Ano, takového máme, ale je tu menší problém. Delší dobu strávil v nevěstinci a naučil se mluvit neskutečně sprostě...“ Chvilku se rozmýšlí, ale nakonec se rozhodne opeřence koupit. Po příchodu domů papoušek okamžitě zahlásí: „Jé, novej (ono slovíčko se kromě označení erotického podniku používá jako synonymum pro nepořádek)“ O něco později pak dorazí zbývající část rodiny, matka s dcerou. Výřečný pták opět spustí: „Jé, nový (tušíte správně, horizontální pracovnice)“ Den nato čeká rodinka návštěvu a ne tak ledajakou. Má totiž přijít šéf hlavy rodiny. Hned ve dveřích ho milý ptáček pozdraví: „Ahoj Karle!“

Co mě to napadlo začít vtipem téma, které bych vlastně ráda pojala vážně? Sama nevím. Snad jen prozradím, že u nás podobná situace naštěstí nikdy nenastala. Místo toho se v našem domě celkem často objevují hosté nedůležití co do postavení, ale o to srdci bližší. Ne vždy tomu ale tak bývalo.

Dovolte mi položit řečnickou otázku: „Také jste se v takzvaných telecích letech styděli za svou rodinu?“ Zrovna já ano, proč bych se taky jinak takhle hloupě ptala. V té době jsem trávila většinu volného času u své tehdy nejlepší kamarádky. Celkem jsem si oblíbila její mámu, která pro mě představovala vzor ženské co nechce rezignovat na život ani po rozvodu a snaží se žít naplno. Ano, sem tam se dotyčná v naší vilce poeticky nazývané Alcatraz taky objevila, ale téměř vždy když odešla a já od zbytku ctěné rodinky vyslechla poznámky o její nadváze, stále znovu jsem si přísahala, že ž od teď budeme chodit jen k ní. Co kdyby se třeba jednou neudrželi a řekli jí něco co by se rozhodně neslučovalo s etiketou?

Jak čas plynul svým přirozeným tempem, z kámošek na život a na smrt se staly ženské co se ani nepozdraví a na ulici by se pomalu nepoznaly. Potom přišla nová škola, noví kamarádi a přátelé a v neposlední řadě taky bydlení ve městě perníku. Tehdy jsem je už zvala jen do improvizovaného studentského bytu sdíleného se třemi spolubydlícími. I tohle období už ale minulo a po definitivním návratu domů začalo právě ona zmíněná „hostitelská éra“. Zvlášť teď v době, kdy mají aspoň někteří trochu volněji a nejsou zrovna rozcestovaní po světě.

Co když ale někoho přivedete na návštěvu, která není tak úplně plánovaná? V mém případě se tak připlazily domů dvě vyhládlé osoby, které se rozhodli uvařit si večeři. Lépe řečeno tou jednou jsem byla já a chtěli jsme přichystat nějakou tu mňamku nejen sobě, ale mile překvapit ty, co se celé odpoledne projížděli na kolech. K mému velikému překvapení se však zbytek mé milované rodinky objevil doma ještě před námi. Navíc to od plotny už opravdu náramně vonělo.

Že nakonec náš mlsný jazýček nepotěšilo lečo nebo perkelt, ale pochutnávali jsme si na polévce, kterou bych jinak v takovém vedru asi nejedla? To vůbec nevadilo. Ani ne díky okamžikům, kdy jsme si najednou všichni sedli u jednoho stolu a povídali, ale hlavně zásluhou zvláštního druhu klidu, který jsem najednou pocítila.

Ačkoliv to může znít pateticky, najednou jako bych objevila Ameriku. Kolik z lidí co znám by si mohlo o podobných chvílích nechat jen zdát? Co by třeba můj bývalý přítel dal za to, aby se mohl klepat jako sulc před tím, než by mě představil rodičům? Najednou mi menší ani ty bolavější křivdy nepřipadají tak zlé. Už totiž vím, že sice ne každé přivítání bývá takto vřelé, ale definitivního odsouzení se snad od své rodné smečky přece jenom nedočkám. Na oplátku nemůžu nabídnout nic jiného než pár svých dobrých vlastností a schopností, které, sice po svém, ale doceňují.

Autor: Sandra Švorcová | sobota 4.8.2012 2:23 | karma článku: 6.18 | přečteno: 1002x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Skvělý burger na Andělu od Jakuba

Manžel dnes lákal na vinnou klobásu. Lehce osmahnutou, s česnekovým chlebem. Těšila jsem se fakt moc. Ale v práci jsem pojedla pouze krémovou zeleninovou polévku a v půl šesté už jsem mírně šilhala hlady. Burger padl mi do ok.

22.11.2017 v 19:58 | Karma článku: 13.15 | Přečteno: 357 | Diskuse

David Dvořák

Vydání Babiše a inspirace pro Okamuru.

Politika je umění dosáhnout maxima možného. Dogmatické lpění na vyřčeném nebývá zrovna nejkonstruktivnější, na druhou stranu je třeba se nezpronevěřit zásadám a „neztratit tvář“.

22.11.2017 v 13:41 | Karma článku: 30.15 | Přečteno: 2374 | Diskuse

Jan Klar

Tady pomůže už jen psychiatr

Jako poslední možnost, kterou Eva navrhla, bylo jít do manželské poradny. Dobře věděla, jaký má Michal odpor ke všem těm psychologům, terapeutům nebo osobnostním poradcům.

22.11.2017 v 12:42 | Karma článku: 15.46 | Přečteno: 626 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Děti vyrostly a tak tápeme

Čím podarovat děti na Vánoce? Navíc když už vůbec nejsou v dětském věku. Ty své dospělce nějak zvládneme, ale pak tu máme ty „malé“ neteře a synovce, čili děti, co mezitím vyrostly až (skoro)dospěly.

22.11.2017 v 10:33 | Karma článku: 13.39 | Přečteno: 331 | Diskuse

Marek Valiček

Radši dojedou domu zpocená, než pozvracená!

"Asi si budu o Jéžíška přát k vánocum nějakou tu kouzelnou zaklínací hůlku a pak ten brajgl kolem nás vysmejčim."

22.11.2017 v 9:00 | Karma článku: 27.38 | Přečteno: 1010 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.