Bojim dědy, bojim!

Hurá! Přijela návštěva! Je to paradoxní, ale právě s touhle nevlastní částí svého příbuzenstva si mám zrovna co říct. Dovolím si krátkou charakteristiku. Jarda, tátův nevlastní bratr a bývalý policista umí vždycky zvednout náladu svým třeskutým humorem. Jeho druhá manželka Lenka zase popírá tradované, ehm intelektové omezení, blondýnek. Společnost jim dělá taky čtyřnohý mazlíček, značně „vypapaná“ fenka Chodského (nebo chcete-li, skautského) psa Areta. Občas se ale tahle delegace, která nás poctí svou přítomností každé dva týdny, ještě rozroste.

Lenčina dcera už má totiž dvě děti. Před čtyřmi lety, kdy se odehrála ona příhoda, kterou vám popíšu, byl ale na světě jenom ten starší, Pavlík. Toho nejvíce charakterizuje nakažlivý úsměv od ucha k uchu. Tenkrát mu ale tenhle výraz na tváři jako mávnutím kouzelného proutku zmizel…

Poprvé se na návštěvu k „dědečkovi“ podíval, když mu byly dva. Celá rodinka se okamžitě nahrnula do předsíňky, respektive místnůstky sloužící jako šatna. Děda si chtěl Páju hned prohlédnout, sklonil se k němu, chtěl ho pohladit po vlasech, ale věčně veselý „šklíbáček“ spustil neskutečný řev: „Bojim, bojim dědy, bojim!“ Dědeček pak měl taky chvíli co dělat, aby si celou situaci zvládl nějak přebrat. Mě spíše přiměla k přemýšlení.

Despekt k seniorům rozhodně není v naší společnosti vzácností. Koneckonců sociální prostředí, ve kterém žijeme, k němu skoro vybízí. Nejvíce osob této věkové kategorie můžeme totiž potkat třeba v hypermarketech nebo MHD, kde často dochází k ne zrovna příjemným situacím. Navíc se nebojím ani říct, že zrovna věk může člověka už od nějakého padesátého roku života diskriminovat více než například chronický zdravotní problém u někoho, kdo si píše stejně jako já do kolonky rok narození stejné číslo jako já.

Mimo to spousta dětí má prarodiče, kteří ještě chodí do zaměstnání, cestují jinam než na předváděčky a třeba i sportují. Proto se s těmi „nebezpečnými hůlkoplazy“ setkají téměř výhradně právě v sobotu v tom obchodu, kde se tento den tradičně lidé perou o zboží v akci. Už odmala můžou mít tudíž stáří osob mimo úzký rodinný kruh spojené právě s podobnými negativními vjemy. Nemusí tedy vědět, že i ti „ubrblaní agresivní geronti“ můžou mít rádi svoje vnoučata a přitom od svých vnuků a vnuček můžou být naopak, nebojme se toho slova, šikanovaní.

Rozhodně tím neschvaluji pověstné konflikty, ke kterým může docházet i v parku, když si člověk sedne na lavičku, která „patří babce co si vyrazila na procházku“ a přitom vedle je jiná volná. Takovéto konflikty sice vycházejí ze zákonitostí vývojové psychologie a jsou podmíněné zdravotnickou hantýrkou řečeno involučními změnami a mentálními alteracemi. Spíš bych chtěla podpořit i určité jiné možnosti jak by mohli také senioři trávit volný čas.

Například bych byla ráda, kdyby se v knihovnách konalo více akcí typu autorské čtení s následnou besedou (ty jsou navíc vhodné pro širší věkové spektrum). Stejně tak by měly být více propagované aktivity pořádané různými kluby důchodců (moje babička takto pravidelně jezdila na rekondiční pobyty spojené také s rehabilitací). Právě takové sociální kontakty pro ně totiž představují jistě hodnotnější vyžití než bitva o mražená kuřata, případně návštěva lékaře za účelem vypovídání se.