Happy jmeniny!

Dnes je 23. srpna a svátek slaví… „Osamostatnělá domácká podoba k Alexandra. Alexandra původně znamená ochránkyně mužů“. Mimo jiné taky jméno, které má v občance napsané třeba herečka Pogodová, nebo (bohužel) také já. A jaká to náhoda, zrovna dnes byl také tomuto tématu, o kterém mimochodem i daty na mém blogu už byla řeč, věnovaný jeden díl pořadu Fenomén. Další, tentokrát slavnostně speciální díl nekonečného blogerského seriálu, vám přináší Sandra Švorcová.

Nejednou jsem se nejen mezi řádky zmínila o tom, že mám pocit, jako by se mi už v porodnici naši pěkně pomstili. Čekali snad, že ze mě vyroste do výšky metr padesát tvrďáčka s „gulema“, neboli sebevědomím až na půdu a pěkně ostrými lokty? Kdo ví. Každopádně pro ty kdo se těší na nový přírůstek do rodiny a zatím řeší jen „aby to bylo zdravé (což je samozřejmě nejdůležitější)“, přihodím pár rad „jak tomu v budoucnu (ne)nadávat“.

Říká se, že slova poučují, ale příklady táhnou. Proto si dovolím přidat jeden ze svého života. Nezřídka se mi stává, že mě lidi překřtí třeba na Sáru nebo Andreu. Ačkoliv se mi tahle jména líbí více, vím, že bych asi také čekala na to, až se vdám za někoho s příjmením znějícím poněkud měkčeji. Jednoduše aby „mi křestní tolik nedrnčelo“. To se mně nebo jiným dívkám s podobným problémem poštěstit nemusí, proto je jistě důležitější, aby kombinace zněla libozvučně aspoň v dětství.

Samozřejmě existuje i opačný extrém než když se ve jménu i příjmení vyskytuje příliš mnoho tvrdých souhlásek. Upozorňuji, že zrovna nikoho takového neznám, ale dovedu si představit, jak slečna Eliška Melíšková nebo chlapec jménem Lukáš Šulista často slýchají třeba: „Šišli myšli v Litomyšli…“

Stejně tak asi nebude potomek jásat blahem, když mu podepisování zabere deset minut, jako třeba jisté bratrově spolužačce. Tak schválně, kdo oslavuje jmeniny dne 8.3.? Kdo hádal, že ženy, které často své křestní zkrátí jen na iniciálu G nebo zdomácnělé Gábi, má bod. A teď si představte, že příjmení dotyčné zní Tilkeridisová.

Vraťme se ale zpátky ke mně. Můžu být ráda, že když už jsem měla na skříňce ve školce třešínky, nenapadlo naše dát mi jméno Jiřina. Takže když už se někomu poštěstí, že pochází z rodiny disponující některým z „historicky zprofanovaných“ příjmení, chce to aspoň trošku soudnosti. Pokud totiž tato vlastnost chybí, může přivodit nejednu nepříjemnou situaci i nejčastější jméno Jan. Zvláště kdyby se Honzík narodil Žižkovým a navíc mu později lékaři diagnostikovali těžkou oční vadu.

Velmi extravagantní a díky internetu legendární kombinace jako Pětiletka Koniprdová nebo Vinetů Chlupatý pak myslím ani nepotřebují další komentář. Zvláště když si děti ve své bezprostřednosti dovedou utahovat i z menších „odlišností“. Tady už snad zbývá jen smířit se s tím nebo po dovršení osmnáctého roku okamžitě letět na matriku a další úřady, kde za úplatu zajistí, aby bylo vašemu trápení bylo učiněno za dost.

„Dobrý den, jmenuji se…“ Jedna z nejdůležitějších vět, kterou v životě zopakujeme mnohokrát. Protože se takto seznamujeme se člověkem, kterého jsme doposud znali maximálně z vyprávění, tvoří nedílnou součást prvního dojmu. Proto není od věci vyslovovat ona dvě slova, která nás identifikují, minimálně beze studu. Lépe však s hrdostí. A hlavně, pokud se vaše ctěné jméno nachází v kalendáři, užijte si ten svůj slavný den stejně jako já dnes.