Tak takhle to začíná?

Všechno je jednou poprvé. Vím, že stejná věta už se v úvodu některého ze článků jiého autora také objevila. Že by to bylo tím, kolik životních premiér se tak o prázdninách odehrává? O dalších souvislostech raději taktně pomlčme. Místo toho stačí jen pro zajímavost začít pročítat články a zanořit se do archivu opravdu hluboko.

Jak to tenkrát bylo s vajíčky, oslavou a policií? Kdo si dnes vzpomene. Mně se to třeba povedlo až po přečtení svého prvního výtvoru (kdo si ho chce taky připomenout, ať klikne sem). Vždyť dojmy z toho divokého sledu událostí pár dní poté přebil stres z čekání na výsledky přijímaček. Že jsem i jako ateistka upozornila na svůj nesouhlas s protesty proti církevním restitucím? Ale vždyť velmi podobnou zmínku o náboženství už jsem na svém blogu taky uveřejnila. Když už moje ruka nepohne světem, mám přece i mozek se spoustou názorů, o které se alespoň můžu podělit i s jinými blogery.

Některé znám dokonce osobně. Například Adélu Víchovou, moji bývalou spolužačku z dob středoškolských studií. Ta se rozhodla využít tyto stránky především k osvětě a mírnění předsudků o schizofrenii. Její první a věřím, že ne jediný článek, najdete zde. Mezi ty, které znám už od dob svých začátků na idnes, se řadí Petr Hrudka. V jednom ze svých článků jsem mu také gratulovala k významnému okamžiku jeho života, a to přijetí na vysokou školu. Někdy tou dobou, kdy jsem hledala konečné řešení spací otázky mu náhle odešlo jeho pravé sluchátko k MP3 (článek si můžete přečíst tady).

Větší ztrátu však jistě utrpěl svět pop music, který opustil jeho král Michael Jackson. Bohužel jsem takto musela o tři roky později informovat i o úmrtí jiné a pro naši malou zemi v srdci Evropy významnější osoby, a to Václava Havla. Mnohdy si to neuvědomujeme, ale díky němu vlastně můžeme psát tak, že se nemusíme bát zveřejňovat například články o politice.

Lépe řečeno, v mém případě hlavně o té blízké mému oboru. Bohužel, ne všechny se týkaly jen toho jak vylepšit místy poněkud pošramocené mínění o lékařích a sestrách. Články o zdravotnictví a sociálních službách patří k těm, pro které bude námětů vždycky dost. Dokonce až tolik, že se jich často ujímají autoři, kteří jsou při psaní na hodnocení druhých někdy závislí až moc. Takoví dostali nejen v mé soukromé hantýrce název „karmohoniči“.

Jestli se ptáte, proč ten ujetý nebo snad dokonce dvojsmyslný název, bez okolků přiznávám, že blogování může mít někdy celkem blízko i k sexu. Respektive jsem této příjemné činnosti už také nejen já pár řádků věnovala. Není třeba překvapením, že mi hned přišlo na mysl několik různých článků od různých autorů s různými názory na porno.

„Bez videa to nejde…“ Jestli souhlasíte, dejte like. V případě nesouhlasu coment. Ano, i o fenoménu s malým f ve znaku, který jsem dlouho zavrhovala, už jsem psala. Stejně jako o stránce, která mě přesvědčuje, že bez videa by to asi opravdu nešlo. Ovšem pod oním zájmenem o dvou písmenech už si nepředstavujte masturbaci, ale rovnou celý život. Asi by mi totiž hodně chybělo, kdyby někdo ze dne na den zrušil Youtube.

Myslím, že by tohle moje vzpomínání mohlo pokračovat ještě hodně dlouho. Koneckonců moje malá premiéra na těchto stránkách se konala dne 8.6. 2009, tedy před třemi lety. Od té doby se s každým mým zveřejněným článkem táhnou jako červená nit moje myšlenky a názory. Místy by nevystihlo moje pocity při čtení archivních perliček lépe nic než jen některými tolik neoblíbené „ty voe“.

Můžu žasnout jak chci, divit se, kam mě život zavál. Každopádně jsem se dostala do stadia, kdy ze sebe něco předávám čím dál častěji. I díky blogu nezapomínám, co ze mě udělalo tu Sandru, která právě teď sedí u monitoru. Tu co už během těch několika prázdnin, které psaním strávila, přišla o hodně a druhé snad připravila nejen o nervy, ale někoho snad i o blbou náladu. Jedno jsem však v duchu písničky Ztráty a nálezy na oplátku objevila. Pokoru k sobě i k druhým. Vydrží mi? Posuďte sami při čtení mých dalších článků…