Ta píp si na mě zasedla!

Budete se divit, ale tentokrát slovíčkem píp nemyslím sprostší výraz pro genitál. Stejně tak se nehodlám rozohňovat nad způsoby, které panují na univerzitě ve městě perníku, kde dotyčná působí, ani o tom, že právě kvůli ní jsem se dnes opět shledala se svojí bývalou kolegyní. Ta totiž taky přešla k nám na vyšší odbornou školu.

Ona vyučující, která mě k napsání tohoto článku inspirovala víc než kterýkoliv jiný pedagog s ne zrovna příjemným chováním, nemá s přirozením opravdu nic společného. Ačkoliv, jedna podobnost by se přece jen najít dala (možná si někteří věrní čtenáři vzpomenou na „ptačí“ článek), jenže tím bych mohla nechtěně urazit její kolegyni, taktéž s příjmením nad kterým by ornitolog zaplesal. Ale teď už vážně.

Nedávno jsem v diskusi na vděčné téma puberta se zájmem četla příspěvky, které snad ani nemohly být protichůdnější. Může se to stát i vám, respektive vašim dětem. Troufám si říct, že kdybychom se měli bavit o mírnější formě, zažili něco podobného snad všichni. Ano ano, už je to tak. „Ta učitelka (podle libosti lze místo tohoto slova použít i podstatně sprostší) mě prostě dusí!“

Ke své spokojenosti můžu zatím prohlásit, že studuji na škole, kde (zaklepávám na dřevo) jsem zatím zažila ze strany vyučujících velmi vstřícný přístup. Co už ale bohužel říct nemůžu a pro mé pravidelné čtenáře to není tajemství, na předchozích školách něco takového patřilo spíše mezi světlé výjimky.

Taková situace, kdy profesor nedusí třeba jen jednoho člověka, ale rovnou celou třídu, pak vždycky pořádně zamíchá kartami nejen ve školním kolektivu. Záleží totiž taky hlavně na reakci rodičů. A právě tady začala být ona diskuse zajímavá.

Jak už by se dalo tušit, jeden tábor zastával názor, že autorita má zůstat autoritou za každou cenu. Někdy tenhle postoj může zajít až tak daleko, že ohrozí důvěru rodiče v to, co mu jeho potomek říká už kvůli tomu, že ho rozladí rozhovor s oním nepříjemným vyučujícím. V drtivé většině ale bude pravda někde v půlce a ani na jednu „verzi“ se nelze spolehnout. Každopádně příčina konfliktu zůstane skrytá.

Neméně zarážející je i chování takových, kteří rovnou po předchozích zkušenostech označí „problematického“ pedagoga za kus hovězího dobytka případně pohlavní orgán. Tento přístup pak může zhoršit situaci tím, že ještě přilévá olej do ohně. Nevzbudí totiž v chudákovi studentovi pocit zastání, ale bude nejspíš znamenat jen posvěcení jeho osobního vzdoru. A co se mi může stát, když od toho (individu nižší inteligence) dostanu dútku. Naši si o něm stejně myslí to co já…

Není třeba ani dodávat, že se situace v obou případech nejspíš bude ubírat špatným směrem. Kromě výše zmíněných negativních dopadů se může ještě přidat třeba absolutní ztráta motivace k učení (pochopitelně daná touhou studenta vzdělávat se v daném oboru), problémům v ostatních předmětech nebo v nejhorším případě dokonce nastartovat jakoukoliv z rozmanitých psychosomatických nemocí. Co se tedy dá dělat?

Zaprvé, důsledně se vyvarovat jakýchkoliv přehnaně emotivních reakcí. Ano, lehce se to říká, ale hůře plní. Jak už jsem nastínila výše, ve většině případů bývá situace poněkud komplikovanější. Někdy ani není od věci přečíst si názory na daného vyučujícího. Jestli myslíte, že třeba na server spoluzaci překypuje jen kritikou, není tomu tak. V případě, že se ozývá více studentů a jejich názory se podobají jako vejce vejci, lze si prostředí ve škole už celkem dobře představit.

Co se týká schůzky s „píp“ profesorem (ačkoliv takoví si ani tohle označení nezaslouží) nebo dokonce stížnosti na něj, pak je potřeba zvážit vhodnost těchto možností přísně individuálně. Po vlastní zkušenosti bych právě nějakou slušnou a adekvátní formu upozornění na daný problém volila, ale pokud možno tak, aby nedošlo k vybíjení zlosti ze strany onoho vyučujícího.

Nejzásadnější ale vždy zůstane v případě že je to možné nalezení příčiny a hlavně odstranění výše zmíněných nežádoucích důsledků. A věřte mi, má to smysl i v případě, že dojde k těmto nepříjemnostem až na vysoké škole. Právě ta totiž taky pomáhá formovat vztah k budoucí práci. V tomto případě pak může znít dilema následovně: „Mám začínat každou směnu ochromená permanentním strachem z průšvihu (který pak paradoxně může chybu přivolat) nebo raději i za cenu dalšího roku ve školní lavici pochopit, že existuje taky jiný přístup?