Oni ti to děti jednou vrátí!

Troufnu si říct, že tuhle nešťastnou větu od rodičů slyšela většina z vás. Bezvadný argument když dojdou slova, tím spíš pokud se zkombinuje s podobným zaklínadlem, a to: „Jsi nevděčná...“ Zvlášť v poslední době ale vidím, že to s tím vracením asi tak jednoznačné a hlavně jednoduché nebude.

Začněme u babičky, která zemřela před šesti lety. Tahle „dobrá duše“ bohužel nevědomky svou touhou zavděčit se všem napáchala víc škody než užitku. Všechny její děti, tedy i ty nevlastní (ačkoliv se právě s nevlastním strejdou a jeho manželkou stýkám víc než jsem se stýkala s vlastním), se s důsledky její neefektivní obětavosti svým způsobem potýkají dodnes.

V případě mého otce se právě onen zmíněný bumerang projevil dokonale. Podobně jako ho upozaďovala jeho matka se on podobně chová ke mně, což mu skutečně vracím někdy dost nevybíravým chováním a než bych se stačila omluvit, následuje ona příšerná věta, že mi to zase vrátí moje děti. Pravého důvodu proč se právě on cítí jako ten „ublíženější“ sourozenec jsem se nedopátrala. Vlastní strejda Jarda se totiž narodil o šest let dříve, což absolutně neodpovídá tomu, že by snad měl být otec princátkem svrženým z trůnu. Ponechme ale tyto domněnky stranou. Shodou okolností mám totiž i druhého (nevlastního) strejdu Jardu (že by babička byla zamilovaná právě to tohoto libozvučně znějícího jména? Stejně tak se totiž jmenuje i můj nevlastní děda, babiččin druhý manžel).

Bohužel, tady už veškerá legrace končí. Rozvod znamenal v té době jistě pro ženu ještě větší stigma než dnes. S tím zcela logicky souviselo i vystupňování výše zmíněného, čímž se babička dostala do bludného kruhu, ze kterého se až do konce života nevymotala. Tím spíš, že se takto nestarala jen o rodinu, ale někdy podle hesla bližší košile než kabát i o spoustu pochybných známých, kteří její ochotu zneužívali. Otec o ni pečoval, ovšem s nedostatkem úcty k ní jako ke člověku. Co má ale kdo komu vracet a co se jednou eventuelně může vrátit mě? Až do své první praxe v nemocnici jsem to stejně nechápala.

„Připravte svoje pacienty na vizitu, jo a vy si vezměte ještě jedničku…“ Tak zněl příkaz sestřičky a já se mírně váhavým krokem vydala na nadstandard. Na šestém patře, kde jsem sloužila, byly hospitalizované ženy, ale v tomto pokoji právě kvůli nadstandardu muž. O pocitech, jaké jsem měla už po vstupu do pokoje, samozřejmě pomlčím, nebo lépe shrnu je do jediného slova smíšené. Mé zkušenější kolegyně mě poučily, že se téměř všichni starší pánové ptají: „Sestři, odkud jste?“ Asi čekají, že uslyší jméno města, kde byli na vojně nebo tam mají příbuzné. V tomto případě B bylo správně, pán se pochlubil, že u nás na soutoku Labe s Orlicí jeho syn pracuje dokonce jako univerzitní profesor.

Znáte ty dny, kdy je vám do pláče? Ráno jsem se dozvěděla při hlášení, že pán pojede do hospice. To mě kupodivu zezačátku nijak zvlášť nerozhodilo. Poté ale přišly ranní práce, které zkrátka neodsýpaly jak měly, což se projevilo na náladě všech zdravotníků, a tak jsem byla už kolem poledne vyčerpaná jako kdybych už měla za sebou dvanáctku. Vešla jsem na sesternu a vtom…

Hm, cítím jakousi příjemnou vůni. Pánský parfém. Že by stejná vůně jakou používá přítel? Ve dveřích se objevil charismatický chlápek asi kolem třicítky. Vidím ho tu poprvé. Vede někoho na příjem? Jde na návštěvu? Na tomto místě by se nádherně vyjímala dokonale propracovaná charakteristika jeho postavy, ale zkrátím to. Nejsem na starší, ale v tu chvíli jsem málem zapomněla co jsem vlastně chtěla. „Sestřičky, rád bych zaplatil za tátu…“ Sakra, ten tón hlasu a ta gesta přece znám! Přejel mi mráz po zádech. Jako bych cítila nutkání říct mu: „Váš táta je na vás pyšný, vypravoval mi o vás“. Neřekla. Už ho nejspíš víckrát neuvidím. To však nemusí platit o jeho dceři potažmo vnučce mého prvního mužského pacienta. Shodou okolností jsem se před pár dny oklikou dozvěděla, že stejně jako já studovala obor Všeobecná sestra, což mě koneckonců inspirovalo k napsán tohoto článku.

Zdá se vám, že tento příběh s nějakým „vracením“ vůbec nesouvisí? Pak máte v jistém smyslu pravdu. Představuje totiž spíš paralelu k tomu, co jsem zažila na vlastní kůži a zformovalo můj pohled na péči o rodiče respektive prarodiče. Netroufnu si soudit nakolik jsem si ho právě do jedné z epizod v seriálu zvaném praxe promítla, proto ačkoliv to tak nevypadá ani nesoudím jeho aktéry. Spíš mě vedl k úvaze, která mě až vyděsila. Jak to asi bude vypadat jestli dopadnou naši stejně a budu (případně nebudu) se o ně jednou starat já?

Co když je prostě někam šoupnu nebo se v terminálním stavu prostě ocitnou v nemocnici a zaplatím peníze za pobyt v daném zařízení, abych neměla výčitky, že jsem neudělala vůbec nic? Budu snad o ně pečovat sama? Jak? Jako kdyby byli jedni z řady mých pacientů nebo je budu devalvovat a ještě se jim za zády smát? Přeruším snad s nimi veškerý kontakt a pak už se jen dovím kde mají hrob? Najednou to můžu být já kdo bude mít jejich osud ve svých rukou podobně jako si oni mohli se mnou dělat co chtěli. To já budu možná další na řadě, kdo bude držet ten pomyslný bumerang, ne moje děti! Ty totiž budou mít stejně nebezpečnou zbraň v ruce tehdy, když jimi budu manipulovat, citově zanedbávat, urážet nebo jim jinak ubližovat. Pokud se tak skutečně stane, ráda bych, aby mě na to někdo důrazně upozornil.