Geriatrii nebrat!

Tak zní hlavní heslo, podle kterého se řídí spousta studentů zdravotnických oborů pokud mají možnost výběru praxe. I já jsem byla součástí tohoto na organizaci náročného porcování medvěda. Schválně, kdo se tentokrát dostane tam kam si přál?

Z mailu, který nám naše ročníková napsala, bylo jasné, že spokojených může být málo. Nejvíce pomocných (a bezplatných) pracovních sil je potřeba kromě geriatrie ještě na LDN ve vesnici, která dala jméno slavnému hitu skupiny Yo Yo Band. Rybitví, Rybitví, Rybitví... Tam je to „celkem fajn“...

Do výše zmíněné léčebny se nechce snad nikomu. V tomto případě se nijak zvlášť nedivím, protože řeči, které kolují, by jistě nepovzbudili nikoho. Pochopitelně tu nic zmiňovat nebudu, protože jsem zatím tuto LDN nenavštívila, ale měla jsem pocit, že kdyby to byla pravda, nevydržela bych tam ani minutu. Jiné to už ale je s geriatrickým centrem přímo v naší nemocnici.

O tom jsem taky slyšela jen útržkovitě, ale spíš v dobrém. Stejně se mi ale právě tam taky příliš nechce, což nedokážu pochopit. Rozhodně totiž nepatřím k lidem, kteří se starších spoluobčanů štítí. Totéž si s klidným svědomím troufnu tvrdit i o svých spolužačkách. Proto jsem v první chvíli onen nepochopitelný pocit odporu přičítala lehkému šoku, který jsem nedávno zažila při cestě do školy.

Stála jsem v MHD a starší paní zvedající se ze sedačky mi začala chytat mého kabátu. U toho něco mumlala. Nabízela jsem jí, že ji pomůžu a případně odvedu na příslušné oddělení nemocnice, kam jak říkala měla namířeno. Ona se na mě ale zase obořila. To, že mi celou dobu tykala, by se ještě dalo pominout, ačkoliv jsem si už za dva roky na vysoké zvykla, že mi neznámí lidé nebo profesoři vykají. Více mi ale v hlavě utkvěl právě fakt, že paní nejspíš trpěla senilní demencí a podobných pacientů jistě neuvidím v praxi málo (pokud ovšem nezůstanu celý život na pediatrii, kde jsem si odbyla praxi minulý rok).       

Jak jsem ale později zjistila, ani tato seniorka nestojí za mým rozčarováním. Vždyť i podobné osoby jsem už za život několikrát potkala. Viděla jsem i chátrat svoji babičku, dříve uznávanou hygieničku vyučující na lékařské fakultě v Hradci Králové. Už tehdy jsem si uvědomovala, že i taková práce mě nakonec může čekat a ani manipulativní osoby říkající si rodiče mě neodradí. Přesto jsem se však nakonec chystala psát mail ročníkové vedoucí.

„Dobrý den. Sice tak nějak tuším, že volná políčka na geriatrii asi zaplní právě naše skupinka, ale kdyby to bylo jen trochu možné, ráda bych někam jinam, než na geriatrii. V létě totiž plánuju praxi právě na geronto-metabolické klinice v Hradci Králové. S.Švorcová“

Tuto zprávu jsem však paní magistře už neodeslala, protože mi konečně došlo, v čem je zakopaný pes. Na zmíněné GMK v Hradci ležel děda s bronchitidou. Pracuje tam jedna z mých bývalých spolužaček a navíc i známá, se kterou venčím psa. Za tyhle ženy bych dala ruku do ohně, že se o pacienty starají jak nejlépe dovedou. Totéž mi potvrdil i dědeček. Proto se ptám: Nestojí za pohrdáním a odporem k LDN a geriatrii právě strach, jakou hrůzu na těchto místech uvidíme, zvlášť pokud zařízení, kam se chystáme, navštívíme poprvé? Nebojíme se, že takto jednou dopadneme i my? Nejsou některé léčebny a oddělení démonizované podobně jako psychiatrie? Za sebe říkám ano.Odpověď mi ale dá až samotná zkušenost.